Naučná stezka

NAUČNÁ STEZKA SOBÍŇOV

PŘÍRODA, HISTORIE, POVĚSTI

Zřizovatelem naučné stezky je Obecní úřad Sobíňov. Slavnostně otevřena byla 25. 6. 2005 za účasti 150 občanů obce a turistů z Havlíčkova Brodu. Dále byli přítomni představitelé oblastí KČT Vysočina a Pardubice.

Tímto průvodcem chceme návštěvníky naučné stezky nejen provést naší obcí a blízkým okolím, ale také seznámit s pověstmi, které vznikly za dob našich předků.

Naše putování zahájíme u Obecního úřadu, kde je zastavení č. 1 – SOBÍŇOV. Naše obec je považována za jednu z nejstarších obcí tohoto kraje. Nejstarší písemný doklad o osídlení prostoru pod Železnými horami je latinská listina „Regesta diplomatika“ z roku 1144 a váže se k Liběcké stezce, která tudy procházela. Jednalo se pravděpodobně o strážce hranic, kteří tady na pomezí Čech a Moravy vykonávali strážní službu. K Sobíňovu patří osady Sopoty, Nová Ves, Hlína, Markvartice, Zvolanov, hájenka u Sopot a cihelna u Nového Ranska. Počet obyvatel se pohybuje okolo 700. První zápis o Sobíňově, jako vesnici, je z roku 1384 a uvádí se v něm: „1384 po zemřelém Janu ze Soběnova a Běstviny hájili na soudě dvorském Stašek, Vít a Machna, sirotci z Dolan, zboží po Janovi pozůstalé. V Soběnově ves a dvůr, v Příchodě dvůr s řekou, V Sopotech podací, v Strhově dva lány dědiny, ve Studenci jeden dvorec kmecí…“, proto tomuto datu přisuzujeme vznik naší obce.

Od Obecního úřadu jdeme doleva přes hlavní silnici a za poslední usedlostí (dříve Ždímalova kovárna, dnes rekreační objekt) jdeme do mírného kopce. Po pravé straně stojí pískovcový kříž a u něho dvě lípy.

 

ŠVÉDOVÉ U SOBÍŇOVA

Pod křížem jsou údajně pochováni švédští vojáci, kteří tu v roce 1643 po prohrané bitvě u Sloupna odpočívali. Kolem jejich tábora chodili lidé na houby. Jedné babičce se vojáků zželelo a donesla jim houby smažené. Těm moc zachutnaly a tak si také došli nasbírat. Sebrali i jedovaté a když je snědli několik  se jich otrávilo a zemřelo. Uvádí se asi 10.

 

I lípy mají svou historii. Původní stromy, asi 140 roků staré, pokácel v roce 1941 majitel pozemku Zvolánek a dřevo prodal německé armádě. Byl za to občany velmi odsuzován. Po několika letech zde zasadil tři jilmy, které brzy uschly. Až v roce 1951 zasadili F. Starý a K. Janáček dvě lípy, které tu rostou dodnes. Pokračujeme stále do kopce až dojdeme k zastavení č. 2 – BŘEZINKA. Nejvyšší kopec nad Sobíňovem, ze kterého je krásný výhled od Žďárských vrchů přes Ranský Babylon až k Chotěboři. Za druhé světové války zde měla německá armáda dřevěnou pozorovací věž a chatu pro sledování letadel.

Jdeme dále polní cestou stále po zelené tur. zn. k rozcestí na okraji lesa, kde je zastavení č. 3 – CHKO ŽELEZNÉ HORY. Správa CHKO uvádí na tomto panelu důvody zřízení této chráněné oblasti a seznamuje návštěvníky s nejkrásnějšími místy Železných hor.

Na rozcestí se dáme doprava a na okraji obce vyjdeme na silnici. Po silnici jdeme doleva a po 150 m odbočíme doprava do úvozu a projdeme jím na druhý konec k zastavení č. 4 – LIBĚCKÁ STEZKA. Tady se dozvíte o historii dříve vojenské, později obchodní stezky, která tudy procházela. Vyjdeme na cestu a jdeme doprava pod betonovým železničním mostem.

Původní most byl kamenný, ten však v noci 21. dubna 1945 vyhodili partyzáni do vzduchu. Přicházíme do části Nová Ves a za mostem přes Doubravku je zastavení č. 5 – NOVÁ VES A HLÍNA.

V Nové Vsi kde se části, kterou jsme procházeli říká také Huť, stávaly od poloviny 16. století tavící pece na železo. Pro potřeby této hutě byly postaveny 4 chalupy, které se začaly nazývat Novou Vsí pod rybníkem Sobíňovským. Osada Hlína v nynější podobě vznikla kolem roku 1830 v místech, kde stávala cihelna. Od zastávky jdeme dál po hrázi bývalého rybníka až na Hlínu.

DRAGOUNOVA SMRT

Na Hlíně stávala malá hospůdka, kterou využívali cihláři. V roce 1866 obsadili celé Čechy i Moravu Prusové, rozlezli se po vesnicích a nevynechali ani zdejší hospůdku. Přijela skupina dragounů, uvázali koně u stromů a vtrhli dovnitř. Peněz měli dost, dostali dobrý žold za vítězství a tak poroučeli. Pivo, víno i kořalka tekly proudem. Ale všechno má svůj konec a kapsa není bezedná. Dragouni se jeden po druhém zdvíhali od stolu a malátným krokem vycházeli před hospodu a hledali své koně. S námahou se dostávali do sedel a připravovali se k jízdě do nedalekého tábora v Sobíňově. Z vypuštěného rybníka Špitlavského se rozléhal žabí koncert a večerní mlhy se válely nad rozpukaným bahnem. Jezdci stojí na hrázi, jejich smích a německé švandrčení se nese k odpočívajícím cihlářům sedících po celodenní dřině u piva.

V tom se od skupiny dragounů jeden jezdec utrhne a s koněm zamíří přímo do vyschlého rybníka. Zdá se mu, že bahno musí být jako kámen, ale místní obyvatelé dobře znají jeho zrádnou moc. Volají: „Stůjte, tam se propadnete“, ale Prus jim nerozumí. Jezdcovi se sice daří přeběhnout pár desítek metrů mělkého písčitého kraje rybníka. V tom se však kůň zarazí a pomalu propadává. Bahno ho stahuje do hlubiny i s dragounem, který se vsadil, že rybník s koněm přejede. Voják volá o pomoc. Marně se snaží dostat ze sedla, do kterého stíží vlezl. Lidé spěchají pro prkna a provazy, ale zrádné místo je daleko a bahno před zraky přihlížejících rychle svírá svou oběť. Kůň zmizel. Vojákovi je ještě na okamžik vidět hlava s přilbou. Poslední jakési zalkání, bahno ještě chvíli bublá a je konec.

O LESE KOMINÍK

Za Hlínou je les, kterému se říká kominík. Jednou v zimě před mnoha lety, když byly lesy plné zvěře šel místní kominík k večeru z vymetání domů a v tom zaslechl vytí. V houští zahlédl vlčí hlavy a tak nemeškal a vylezl na strom, aby tam přečkal než vlci odtáhnou. Ti se však usadili pod stromem a zle na něj doráželi. Kominík se držel co mohl, ale mráz sílil a on promrzlý a zesláblý nakonec spadl na zem. Vlci se na něj vrhli a jeden mu hned prokousl krk. Od té doby se tomu kusu lesa říká „Kominík“.

 

V polovině osady zahneme doprava a cestou v lukách přicházíme k rybníku „Zahájský“. Přejdeme po hrázi a kolem myslivecké chaty k zastavení č. 6 – RYBNÍKY. V 15. století se budovaly rybníky v plochém údolí Doubravky od Ranska až po Bílek. Byly to dva rybníky Osrálovské, Sobíňovský, Špetlovský, Hamerský, Bílecký a dva menší rybníky Ješek a Kobka. Od roku 1818 rybníky postupně zanikaly a nebyly již obnoveny. Rybník Zahájský lidově Lovčák u kterého stojíme byl vybudován v letech 1960–61.

JAK SVĚTÝLKA VYDĚSILA STRÝCE VOMÁČKU

Bahna kolem rybníků nebyla nebezpečná jen tím, že se v nich mohl člověk utopit, ale vyskakovala z nich světýlka a přepadávala pocestné. Jednou chtěli u Vomáčků vystrojit zabíjačku. Zjistili ovšem, že mají moc rozeschlé necky a že se do druhého dne již nezatáhnou. Vydal se tedy strejda Vomáčků do Bílku vypůjčit necky k příbuzným. Ti ho přivítali sklenkou slivovičky, naložili mu necky na záda a on se vydal zpět. Jak už měl podrážděnou hubu nevydržel a stavil se ještě v hospodě a tam seděl až do večera. Když vyrazil kolem lesa k Sopotům byla již tma. Spokojeně si vyšlapoval. Náhle ze tmy od rybníka proti němu zasvítila světýlka a rychle se k němu přibližovala. Strejda neváhal, padnul na cestu a přikryl se neckami. Jen se schoval a už na necky dopadají rány a dupot ze všech stran až se necky chvějí. Vomáčka ani nedýchal a když světýlka odletěla ještě dlouho ležel ztuhlý pod neckami. Nakonec se přeci vzchopil a doběhl domů. Žena, když ho uviděla jak přiběhl vyděšen pod neckami, honem mu uvařila kafe a rozestlala postel, aby se vyspal na tu zítřejší zabíjačku.

 

Od rybníku pokračujeme přes louku k dalšímu háji, kde je zastavení č. 7 – LES. Informační panel seznamuje s minulostí lesního porostu a o současném hospodaření státního podniku Lesy České republiky.

HEJKALOVÉ V SOPOTSKÉM LESE

V sopotských lesích byli od nepaměti hejkalové. Kdysi dávno se tu slétávali na nejvyšší jedli hejkalové Vajíčko, Peroutko a Povříslo. Ti vyděsili za tmavých nocí mnoho lidí, ale nejvíce těch, kdož mívali strach v týle. 

Pravdu pravdivou vyprávěl starý soused o svém pradědu, kterak tento se vypravil za noci se ženou na pych do lesa s vozem. Bylo před první sopotskou poutí. V panském lese porazili pěknou jedli a naložili ji na vůz. Kravky měly co táhnout po špatné cestě.

Pospíchali temnou nocí, když kdesi za nimi táhlým smutným hlasem zahoukal hejkal. „Neozývej se“ napomíná žena muže, ale než to dořekla, muž z bujnosti zavolal: „hej, hej“! Sotva doznělo zvolání, byl hejkal na voze a snad ne sám. Houkáním zněl celý les. Vůz náhle zastavil a kola uvízla v bahně až po nápravy. Muži i ženě vstávaly vlasy hrůzou na hlavě a i krávy se třásly strachem. V úzkosti začal soused prosit:“Panenko sopotská pomoz, obětuji ti svíčku jako tuhle voj, vyjedu-li“. „Ale muži neslibuj, nemáš zač bys svíci koupil“, kárá jej ustrašená žena. Pálený prosebník však zlostně a pološeptem na ni zasyčí: „Mlč, nic nedám, jen když vyjedu“! Ale nevyjel. Mordoval se i s dobytkem v blátě cesty do rána, až když šli první poutníci do Sopot, teprve mu pomohli – starému chamtivci – z louže.

 

Projdeme hájem a přes louku a lávku k zastavení č. 8 – PŘÍRODNÍ REZERVACE NIVA DOUBRAVY. PR byla vyhlášena v roce 1994 na ochranu mokřadní flory a fauny. Lokalita je významná i ornitologicky.

Jdeme doprava přes zalesněnou vyvýšeninu, které se říká hrobka.

 

HROBKA U SOPOT

Je to již mnoho roků, kdy na místech, kde jsou v dnešní době kvetoucí luka, byly rybníky a les dosahující místy až k samotným domkům vesnice. V lesích pobíhalo hojnost zvěře. Proto mnozí z vesničanů pytlačili a byli za to pronásledováni panskými myslivci. Ti po nich slídili a běda každému, kdo jim padl do rány. Stříleli po pytlácích jak po divé zvěři.

Jednou se stalo, že mladý pláteník vandrující světem si chtěl odpočinout. Vyhledal si toto místo na kopečku, aby si mohl natáhnout znavené údy. Již chtěl ulehnout, když znenadání z houštiny zahřměl výstřel. Mladý vandrovník s prostřelenou hlavou klesl do měkkého mechu k věčnému spánku.

Z lesa vystoupil hajný, ještě s kouřící puškou a se slovy: „Dostal jsem tě pytláku!“ ale když spatřil zabitého pláteníka, poznal s hrůzou svůj omyl a hned se snažil zahladit stopy vraždy. Rychle vyhrabal mělký hrob a mrtvého zaházel hlínou a jehličím, aby nikdo nenašel místo hrozného činu. Celých dvacet let tajil svůj zločin, kterého se dopustil z horlivosti ke svým pánům. Až na smrtelné posteli se vyznal ze všeho a popsal místo, kam zavražděného zahrabal. Dobří lidé kosti vandrovníka vykopali a křesťansky pohřbili na hřbitově u kostela.

 

Za hájem přejdeme přes most řeku Doubravku a jdeme luční cestou k chatě. Tady je zastavení č. 9 – TERÉNÍ STANICE ČSOP. Jedná se o teréní stanici ZO ČSOP Chotěboř, která zde informuje o své činnosti.

Za chatou míjíme starý hřbitov, který sloužil k pohřbívání od roku 1900 do roku 1948, kdy byl z hygienických důvodů (spodní voda) zrušen. Pod hřbitovem je čistírna odpadních vod, která byla dána do provozu v roce 2011.

Vyjdeme na asfaltovou cestu a jdeme doleva směrem k Sopotům. Přicházíme na náves, kde je před kostelem vedle turistického odpočívadla zastavení č. 10 – SOPOTY. Podle pověstí hornická osada, v níž byl pravděpodobně ve 12. století  postaven horníky kostel, který byl barokně přestavěn v letech 1749–1752. Věž byla přistavěna v roce 1843. Fara je z roku 1764. Původní varhany z roku 1749 byly v kostele instalovány v roce 1803 a v letech 2009–2011 byla provedena kompletní oprava. Škola je od roku 1817 až dodnes umístěna v opraveném domě poutníků. První zmínka o škole je však již z roku 1671. Pošta byla zřízena v roce 1906.

 

JAK BYL POSTAVEN SOPOTSKÝ KOSTELÍK

Když před dávnými časy hledali horníci v českém království rudy, přišli až do této krajiny. Tady počali bydlet a na různých místech okolo řeky Doubravky do strání prokopávat štoly a nacházet hojnost stříbra.

Nejdříve si postavili dřevěné boudy, kde přespávali. V dalších letech již stavěli důkladná stavení a utvářeli vesnice. Za rudy, které nacházeli, dostávali od okolních vrchností pěkné peníze a dobře si žili. Po nějakém čase na jednom kopečku, blíže svých obydlí začali stavět kostel, jenže materiál, který tam přes den uložili, byl v noci přenesen na jiné místo. Uvažovali, co by to mohlo znamenat. Až jednu noc, jeden z nich měl vidění. Anděl mu pravil, že Panna Maria si přeje, aby kostel postavili na místě kam je kámen přenášen. Uposlechli a kostelík postavili na tom místě, kde je dodnes. Poněvadž stavěli po sobotách, nazvali osadu vzniklou u kostela Soboty.

 

J. V. Neudoerfl (1843–1911) z Chotěboře, pedagog a znalec zdejšího kraje však ve svém díle z roku 1892 uvádí: „Jméno toto pochází od obecného sopot, což je toliko co vývařisko, kde voda pramenem vyráží ze země, což zde pod strání na více místech se děje, jsou zde skutečně sopoty. Jméno to však také napovídá, že tu bylo osídlení české již před příchodem německých horníkův a to při dávné stezce“.

PŘÍSNÝ TREST A PÁNEV NA KŘEN

Havíři měli své zákony a za každé provinění přísné tresty. Tak se jednou stalo, že za porušení nedělního klidu, horník, který třel křen na maso, byl za to hned v pondělí vhozen do pece a upálen. Po tomto činu vybrali jeho druhové kámen a zhotovili z něho nádobu, tu pak na hřbitově zakopali. Po nějaké době ji zase vykopali a od té doby museli všichni v sobotu v té pánvi třít křen a jej jíst. To proto, aby si zapamatovali prohřešek svého druha a sami se vyvarovali něčeho podobného.

ZÁZRAKY A VYSLYŠENÍ V SOPOTSKÉM KOSTELE

K mariánskému obrazu, který darovala v roce 1652 Johana Terezie Kustošová ze Studence místnímu kostelu se váže řada pověstí o zázracích a vyslyšení. Zde je několik zápisů z farní kroniky: „ V roce 1692 byla dcera Josefa a Kateřiny Heylových Anna, od narození slepá, přinesena do Sopot a tam se uzdravila“.

„Bývalý vrchní hejtman polenského panství Adam František Mařák onemocněl vodnatelností. Když léky nepomáhaly, obrátil se s prosbou k Panně Marii Sopotské a opravdu se uzdravil“.

„Roku 1740 se zde uzdravila baronka Magdalena ze Stanbachu, jež měla zduřenou štítnou žlázu“.

„Roku 1749 zanítila se Anně, manželce sklářského mistra Sedwalda z Vortové noha, která ji měla být uříznuta. Nechala se dovésti do Sopot a ležíc na zemi modlila se o navrácení zdraví. Když po skončených bohoslužbách chtěli ji odnésti  do vozu, sama vstala a šla, aniž by potřebovala opory“.

 

Od kostela procházíme vesnicí k železniční zastávce. Zastavení č. 11 – ŽELEZNICE. Železniční trať Německý Brod – Rosice nad Labem byla dána do provozu v r. 1871, železniční zastávka Sobíňov pak v r. 1898. Přejdeme přes koleje a jdeme doprava. Po levé straně nad zastávkou stojí pomník obětem I. světové války. Postaven v r. 1922. Vedle něj je mramorový křížek z r. 1620. Je na něm vytesán nápis: „Léta páně 1620 ve středu po početí Panny Marie byl zabit tuto Jakub, syn Jakuba Fichmanse měštěnína města Chotěboře, písaře radního od lidu vojenského zabit“.

Podle ústního podání byl prý tu jmenovaný za živa přeřezán dřevěnou pilou, když prchal od Bílé hory za hranice.

Od pomníku stoupáme prudce do kopce. Nahoře před sebou vidíme pískovcový kříž stejný jako pod Březinkou, je na něm vytesán nápis: „1833 Tobiaš Starý“. Za ním je evangelický hřbitov obehnán kamennou zdí. Naproti je nový obecní hřbitov. Před ním u cesty stojí hraniční kámen tří panství z r.1684. Za evangelickým hřbitovem jdeme doprava kolem kamenné zdi. Vlevo je parčík s pomníkem obětí II. světové války. Zahneme opět doprava a jdeme kolem hřbitůvku, kde jsou pochováni občané Sobíňova, kteří padli 5. 5. 1945. Kamenný pomník, připomínající tuto událost, stojí mezi Sobíňovem a Ždírcem nad Doubravou u Dočekalovy vody v místě tragedie. Za hřbitovem se dáme doleva kolem lesa a nové výstavby rodinných domků až na škvárové hřiště. Odtud je pěkný výhled na PR Niva Doubravy a lesy za ní. Přejdeme šikmo hřiště a za garáží jdeme přímo, procházíme obcí až k obchodu s potravinami, kde je možno ve všední den a v sobotu dopoledne zakoupit občerstvení. Za obchodem je zastavení č. 12 – TVRZIŠTĚ SOBĚNOV. Za chatou vpravo jsou patrné vodní příkopy i pahrbek, na kterém stála tvrz.

 

O VZNIKU TVRZE SOBĚNOV

 

Jistý majitel Sokolova přišel násilným přepadením loupeživého rytíře o hrad. Násilník, který ho vyhnal i s jeho čeledí, sám se v hradu usadil. Vyhnaný rytíř neměl kde bydlet, proto se radil se svým otcem, co by měl činiti a ten mu odpověděl: „Postav sobě nový“. Vystavěl si tedy nový hrádek nedaleko Sokolova a nazval ho Soběnovem.

 

Název Soběnov – Sobíňov je pravděpodobnější od osobního jména Soběn.

Jediný písemně doložený velitel tvrze je Jesconius dicti Kokot de Sobyenov (Ješek zvaný Kokot ze Soběnova). Je doložen  v komfirmačních knihách z r. 1358 jako patron kostela v Sopotech. Druhý zápis, zmiňovaný v úvodu tohoto průvodce je z roku 1384.

O JEŠKU KOKOTOVI

Před dávnými časy, ještě za panování králů z rodu Přemyslovců, stával tam kde je nyní ves Bílek, zemanský dvůr nazývaný Přechod, protože se před ním přecházelo přes řeku Doubravku. Tento dvůr patřil Jitce a Údolenovi, sirotkům po pánu z Dolan. Oba tito sirotci si svou přívětivostí a dobročinností získali brzy srdce všech, kdo je znali. Nejvíce je však miloval rytíř Jan Kokot, který byl věrným přítelem starého pána z Dolan. Po jeho smrti se stal opatrovníkem a rádcem obou sirotků. Rytíř Kokot velel stráži, která sídlila na tvrzi Soběnov a hlídala české hranice, aby zabránila vpádu nepřátel do země po Liběcké stezce. Celé okolí mu tedy muselo být poslušno.

Na hradě Sokolově, níže nad řekou, vládl tehdy rytíř Mikeš. Byl to násilník a lakomec, který se již dlouho toužil zmocnit Přechodu. Věděl, že by tam bylo nejlepší místo k zastavování pocestných a vybírání poplatků za přechod řeky. Ukrutný rytíř se však bál rytíře Kokota, a proto útok na Přechod stále odkládal na dobu příznivější. Zatím přepadával pocestné a formany, které olupoval nebo na nich vymáhal výkupné. Sedlákům zajímal dobytek a kradl nebo ničil úrodu. Kdykoli ho chtěl některý sousední rytíř potrestat a přitáhl se svým vojskem k Sokolovu, zavřel se Mikeš na svůj nedobytný hrad a čekal v pohodlí, až netrpělivý a unavený nepřítel odtáhne, načež jeho hrozné řádění začalo znovu. Jednou se spojilo několik sousedních rytířů pevně rozhodnutých Mikeše zajmout a po zásluze potrestat. Přitáhli se svými vojsky k Sokolovu a ze tří stran jej obklíčili. Čtvrtou stranou přiléhal hrad k hluboké propasti, na jejím dně hrozivě hučela Doubravka. Mikeš byl v úzkých, ale odvaha ho neopustila. V noci se spustil se svými zbrojnoši po lanech do propasti, přepadl od zadu nepřítele, jehož pozornost byla obrácena pouze k hradu, způsobil zmatek v jeho rozespalém vojsku a snadno ho zahnal na útěk. Mikešovo řádění mohlo tedy nerušeně pokračovat dál.

Zprávy o činech loupeživého rytíře z hradu zvaného Sokolov se donesly až ke králi, který rozkázal rytíři Kokotovi, aby Mikeše potrestal. Rytíř Kokot hned začal stavět proti Mikešovi silné vojsko a současně dal hrad Sokolov tajně hlídat, aby věděl o Mikešových plánech.

Brzy mu bylo oznámeno, že chce Mikeš přepadnout dvůr Přechod a zajmout oba sirotky Jitku a Údolena. Kokot se proto vypravil s částí bojovníků do Přechodu. Zbytek vojska ukryl jako zálohu blízko Sokolova. Jakmile Mikeš se svými zbrojnoši opustil hrad, záloha mu odřízla cestu zpět.

Rychlým nočním pochodem dorazili lotři k Přechodu. Tam bylo vše zdánlivě pohrouženo do hlubokého spánku. Sotva však zahájili útok, vrata dvora se rozevřela a nádvoří zaplálo ve světle četných pochodní. Kokotovi bojovníci vyrazili na překvapené útočníky, kteří se dali na útěk k svému hradu. Tam však již čekala Kokotova záloha. Mikešovi bojovníci brzy poznali marnost svého boje a začali odhazovat zbraně. Někteří se vrhli ze skal do Doubravky, kde nalezli svoji smrt. Jiní se rozprchli po lesích. Jen Mikeš se sám, ač těžce zraněn, zoufale bránil obrovské přesile. Nakonec však byl přece jen přemožen a spoután. Vítězové začali prohledávat hrad, doufajíce, že naleznou Mikešovy velké poklady. Celý hrad prohledali, dokonce i zdi pobořili, ale nic nenašli. Teprve když Mikeš cítil, že se blíží jeho poslední hodina, prozradil, že skrývá své poklady v kožených pytlích v jeskyni pod řečištěm Doubravky, jejíž vchod je zakryt roštím a kamením. Bylo tam nalezeno skutečně velké bohatství a podle Mikešova přání byla pak jeho mrtvola do této jeskyně uložena. Její klenba se zanedlouho propadla, zasypala mrtvolu a na tomto místě vznikla tůň, které se od té doby říká Mikešova jáma. Mikešovy poklady byly pak podle králova rozhodnutí rozděleny mezi lid a Jitku s Údolenem. Sirotci využili bohatství k založení dvou nových dvorů, které se podle nich jmenují Jitkov a Oudoleň.

 

Dále pokračujeme cestou mezi zahradami. Za posledním domem zahneme doleva a na další křižovatce cest opět doleva až dojdeme na hlavní asfaltovou cestu, kde jdeme doprava a na návsi míjíme starou hasičskou zbrojnici z r. 1886.

POŽÁRNÍ POPLACH

 

Píší se padesátá léta 20. století. Na návsi v Sobíňově se jedno sobotní odpoledne rozlehl poplašný hlas hasičské trubky. V krátké době se před hasičskou zbrojnicí shromáždila většina členů sboru i dalších mužů. Všichni byli ochotni likvidovat požár kravína v nedaleké vesnici Příjemky.

Rychle byla otevřena vrata, spolehlivá Stratílkova stříkačka vytažena, auto nastartováno. Velitel přehlíží zda-li všichni mají přilby, jestli je všechno v pořádku. V tom kdosi volá: „Kde jsou hadice??“ Zraky všech se upřou do prázdné schránky automobilu. Nad Bílkem se k obloze valí hustý dým. U hasičského skladiště zmatení členové i s velitelem sboru chvatně hledají nejpotřebnější věc k hašení. Celé auto i zbrojnice je prohledána, padají otázky, ozývá se hněvivý křik.

Od budovy národního výboru běží tajemník. „Kdo dal svolení, kdo odtáhnul hadice?“ celý brunátný křičí velitel sboru. Tajemník po vysvětlení, že půjčil hadice družstvu na stříkání kukuřice, se ztrácí kdesi mezi chalupami.

Příhoda měla i kuriozní zakončení. Velitel byl pozván na úřad, kde byl pokárán. Poté vystoupil tehdy ze sboru požárníků a s ním vystoupilo i několik dalších členů.

Ikdyž tento příběh není tak starý jako jiné popsané dříve, přesto je to již přes 60 let a pro většinu obyvatel je to již také pověst.

 

Od zbrojnice jdeme kolem hostince, který byl přestavěn z bývalé kampeličky a přicházíme k budově obecního úřadu, hasičské zbrojnice a pošty, která byla postavena v roce 1962. Tady naše putování začalo a tady po 6,5 km také končí.

Celý okruh je vyznačen zelenou pásovou turistickou značkou a osazen turistickými směrovkami.

 

 

 

POUŽITÁ LITERATURA

 

J. V. Neudoerfl, Politický okres Chotěbořský (1892)

Dr. Gustav Janáček, Z dějin obce Sobinova (1920)

Kolektiv autorů, 120 let železnice na Chotěbořsku (1991)

Kolektiv autorů, Staré pověsti z Chotěbořska (1992)

Bohumil Černík, Šťastný člověk

Karel Janáček Soběnovský, Povídky i povídačky z Vysočiny

Karel Janáček Soběnovský, Z rodného kraje – naší Vysočiny (1999)

 

ZPRACOVAL: Jaroslav Jonák

 

Mapa naučné stezky

mapa

15letNS_1

15letNS_2

Kliknutím zvětšíte

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Navštivte nás na facebooku

Kontakt

Obec Sobíňov

Adresa:
Sobíňov č.p. 200
582 62

Telefon: 569 694 534
E-mail: ou@obecsobinov.cz

Více informací

Zpracování osobních údajů

Obec zpracovává osobní údaje ve veřejném zájmu a v nezbytném rozsahu ...

Zobrazit celý text

Přístupnost webu

Informace o přístupnosti webu naleznete v tomto článku

Zobrazit

Firmy v naší obci

Historie obce Sobíňov

Aktuální počasí

Další užitečné odkazy

Náhodná fotografie

Počítadlo návštěv